Divokáduše.cz

Glastonburské poselství

Jak jsme se měly na pouti v Anglii? Musím uznat, že jsem nějak cítila, že jedeme na pouť a představovala jsem si dlouhé pochody a výlety s únavou vyplazeným jazykem. Byla to vskutku pouť, ale vnitřní. Pouť duchovním labyrintem duše. 

Místo, na které jsem vyšplhala asi 6x za celý anglický týden, byl kopec Tór. Kamarádky šly třeba meditovat do chrámu, dívat se po městě, mě zase stačilo vylézt nahoru a nechat se ovívat větrem a pozorovat shora krajinu okolo mě. Skoro pokaždé byla na Tóru zima a hodně foukalo, ale bylo i krásné ráno, kdy bylo teplo a slunečno. Bavilo mě chodit po krajině, fotit ji a mazlit s ní své oči. 

I v labyrintu se dostanete do podobného místa několikrát,ale pokaždé na jiné úrovni,  proto i každý můj výšlap na Tór byl jiný. Čekala jsem krutopřísné magické a duchovní vhledy, ale přišlo něco mnohem lepšího. Obyčejná lidská radost, poklidné srdce uspokojené pohledem do krajiny, radost mé kůže ze slunečních paprsků a hlazení větru. Prosté a jednoduché lidské nic a přece vše.

Emočně nejvíce naplňující byl také výlet do zahrad Challice Well. Tam jsem šla jen dvakrát. Lidé zahrady často navštěvují proto, že je tam známá studna Challice Well, což by se dalo přeložit jako „pohárová studna“. Mě na ní nic moc zázračného nepřišlo a myslím si, že se celé je to trochu přeceněné. Až při druhé návštěvě jsem se však  pěkně propojila s duchem onoho místa a možná jsem tam našla i něco sama ze sebe. Myslím, že každému studna vyjeví něco jiného, může mu něco dát, nebo i vzít to špatné. Tohle místo mělo pro mě mnoho úrovní. Podle názvu by se dalo očekávat, že někde u studny bude i kalich. Není tam, je možná někde jinde, očima neviděný. Pro mě je kalich pouhým symbolem – ženského lůna, ženského chrámu, který si každá neseme v sobě. 

V Challice Well Gardens také pramení Červený pramen, moc chutná pramenitá voda. Mě nejvíce potěšilo ve vodách chodit, cákat je na sebe, pít a ochlazovat si obličej. Nejpokojnější také bylo posezení na lavičce s hudbou větru v listech nebo válení se v trávě při zabírání vysmátých selfíček s krásným stromem.

Skoro hned na druhé straně ulice pramení Bílý pramen. Jeho prameniště je vybudované do podoby jeskynního koupaliště. To je také posvátným místem, mě však připadalo, že je pro místní jakýmsi místním koupákem, shromaždištěm, místem radosti a setkání a povídání. A proč také ne? Voda je je tam velmi studená a kdo by se v takových letních dnech neschladil?

Uvnitř jsou kromě 3 jezírek vybudovány také svatyně – jedna pro Bohyni a druhá pro Boha. Muži i ženy mohou vstoupit do obou svatyní a třeba se tak zamyslet nad svými ženskými i mužskými kvalitami. Ponořit se do této vody pro mě byl bezesporu zážitek.

Z Anglie jsem si přivezla krásně ilustrované vykládací karty s keltskými motivy. Mám z nich obrovskou radost a jejich výjevy představují ženy, kameny a květiny v divoké krajině, což se mnou hodně rezonuje. 

Třešničkou na dortu byla návštěva kaple Sv. Margarety, která je taktéž zasvěcená Máří Magdaléně. Toto je místem tiché meditace v příjemném chladu a tichu, kde se chodí mnoho žen spojit se svou vnitřní bohyní. Je to krásná kaple, kde se snoubí energie křesťanské posvátnosti a pohanské přírodní energie a moudrosti. V Glastonbury se všeobecně mísí a snoubí mnoho duchovních směrů. Občas mi to tam připadalo jako v „malé Indii“. Nejen pro to, že jsme byly ubytovány v příjemném ashramu se divokou zahradou, ale i proto, že všude v obchůdcích najdete i východní zboží a indické oblečení. Cítila jsem tam krásnou harmonii východního duchovna a anglického uzemnění projeveného v péči o zahradu, zdravé a chutné jídlo, bytelné domečky. 

Jaké poselství si tedy z Anglie odvážím? Že se dá žít jinak, v poklidu a vyklidněně. V souladu s krajinou a jejím uctíváním, které nemusí být spojené s dáváním obětin, modlitbami nebo vzýváním. Ale které může být jen krásné a jednoduché v lidském uvědomění, že i krajina a místa má svého ducha, svůj život a že žije především skrze nás, skrze nás dýchá a tím, jakou jí dáváme pozornost buď žije nebo umírá. Může to být i nepatrné tvoření malých dekoračních oltářů v přírodě, pro sebe i pro ostatní, uklízení odpadků nebo odkrývání krásných míst s přáteli a sdílení s nimi.

Také si odnáším myšlenku ženského prostoru a chrámu. Sice se držím myšlenky, že mým chrámem je příroda, avšak nNavštívila jsem několik posvátných ženských svatyň a také jednu mužskou. A napadlo mě, že i můj domov může být takovým ženským chrámem, svatyní, o kterou pečuji. Nejen útulným místem, ale i sakrálním prostorem. A nezáleží na tom, jestli se přestěhuji a budu žít jinde, jelikož je to kvalita, uvědomění, které si nesu s sebou i do dalších míst. 

Vaše poutnice
Taliesi

Divokaduse.cz
Více o mně  | Umělecké projekty  | Kontakt

Diskuze

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *