La Loba – divoška v nás

Co znamená doopravdy být divoká? Podle to znamená být odhodlaná najít své části duše, spojit je dohromady, propustit ty staré a jít s odvahou za svým plánem duše. Záměrně neříkám „jít za svým osudem nebo záměrem“, jelikož slovo osud nás svádí k víře v kontrast předurčenosti a svobody. A podle mě plán duše je něco, co je mezi těmito póly – něco, co je naplánováno a je doporučené to následovat, ale v každém momentu se každou maličkostí můžeme odklonit a plán změnit. Proto plán. A záměrně neříkám záměr, jelikož záměry můžou být fajn a silné, ale zároveň také mohou být staré, nemusí být naše a mohou být nevědomé. A naučit se rozeznat dobrý záměr znamená žít doopravdy v souladu sám se sebou a nejvyšším dobrem nejen sebe, ale hlavně světa. A taková cesta je cesta zdlouhavá. Nejčistší jsou záměry z inspirace, ty, ve kterých cítíme nadšení. Ty mohou být bodem v našem plánu duše.

Pojďme si teď přečíst příběh La loby z knihy Ženy, které běhaly s vlky. Mám jej moc ráda. Je to příběh, který ukazuje ženskou podstatu a divokost a nese s sebou úžasnou symboliku. Představuje ženu, která sbírá vlčí kosti. Podle mě jsou vlčí kosti přesně ty části duše, které potřebujeme. Sama už jsem posbírala mnoho kostí a mnoho jich také vrátila zemi. Mé staré vnitřní osoby, má stará přesvědčení. A našla jsem své nové části – svou vnitřní hvězdu, kterou jsem před sebou schovala. Tomuto přirovnání je lehké porozumět, ale jak doopravdy posbírat své kosti?

Může k tomu vést meditace, práce s vnitřními bytostmi, karmické léčení, sebereflexe, procházky v přírodě, cestování za těmi částmi duše, které jsme někdy nechali v nějaké místě v nějaké krajině. Hlavně si myslím a věřím, že toto nalézání sebe sama je proces samovolný a automatický. Děje se tak, jak jdeme dále životem a jsme vyzrálejší a zkušenější. Jediné, co pro tuto chvíli může stačit je dovolit tomuto procesu, aby se děl.

Pro ilustraci jsem vám nahoru přiložila obrázek La loby a tohoto příběhu, který jsem nakreslila, když jsem ji kdysi četla.

La Loba

NA SKRYTÉM MÍSTĚ, o kterém každý ve své duši ví, ale málokdo je kdy spatřil, žije stará žena. Tak, jako je tomu ve východoevropských pohádkách, zdá se, že čeká na zbloudilce a tuláky, kdy k ní najdou cestu.

Je ostražitá, téměř celá zarostlá, tlustá a vesměs se vyhýbá společnosti. Je stará súva i smíšek; většinou však vydává zvuky podobné spíše zvířecím než lidským.

Povídá se, že žije v rozpadajících se granitových kopcích na území indiánů Tarahumara. Říká se také, že je pohřbena u Phoenixu poblíž vřídel. Je prý ji možné spatřit, jak cestuje na jih do Monte Albanu ve vyhořelém autě s prostřeleným zadním sklem. Někdy stojí u dálnice blízko El Pasa nebo se s brokovnicí veze v náklaďáku do Morelia a Mexika, možná také kráčí na trh nad Oaxacou s podivnou otepí klestí na zádech. Říká se jí mnoha jmény: La Huesera – Kostra, La Trapera – Vetešnice a La Loba – Vlčí žena.

Jedinou prací La Loby je sbírání kostí. Je známo, že sbírá a uchovává hlavně to, co by se mohlo ze světa dočista vytratit. Její jeskyně je naplněna kostmi veškerých druhů pouštních tvorů: jelena, chřestýše, vrány. Říká se však, že její specialitou jsou vlci.

Potuluje se a pročesává montanas – hory a arroyos – vyschlá koryta řek a hledá kosti z vlků. Když složí z kostí celou kostru a i ta poslední kost je na svém místě a krásná bílá socha tvora leží před ní, posadí se u ohně a přemýšlí, jakou píseň bude zpívat.

Jakmile přijde na tu pravou, postaví se nad criaturou, pozvedne nad ní ruce a začne zpívat. Tehdy se na vlčích žebrech a kostech běhů začne objevovat maso a tvor začne obrůstat srstí. La Loba pokračuje ve zpěvu a tvor se stále více oživuje, ocas se stáčí nahoru, je hustý a silný.

La Loba stále zpívá a vlčí tvor začíná dýchat. La Loba zpívá tak mocně, až se chvěje poušť. Zpívá a vlk otevírá oči, vyskakuje a odbíhá kaňonem pryč dolů.

A potom, jak běží, možná rychlostí běhu nebo díky osvěžení v řece, přímému zásahu slunečních nebo měsíčních paprsků, se najednou vlk promění ve smějící se ženu, která svobodně běží směrem k horizontu.

Říká se, že až se budeš toulat pouští a západ slunce se přiblíží a budeš tak trochu ztracená a určitě unavená, pak máš štěstí, protože se možná zalíbíš La Lobě, která ti ukáže něco – něco z duše.

Táňa Taliesi Ratajová
Divokaduse.cz
Více o mně  | Umělecké projekty  | Kontakt

Leave a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *