Je čas zase psát, podzim přichází…a to i v nelítostném tempu pulzujícího Brna. Sedím si tak na balkóně starého bytu s tím nejlepším výhledem na Brno – na hrad Špilberk, obklopený bujarou zelení a hustými stromy. Snažím se najít klid a svůj vlastní rytmus po svém prvním měsíci ve městě. A nejde mi to.
Balkón je sám o sobě magický a člověk na něm zaslechne kdejaké zvuky. Jednou venčené psy, jindy hlučné lidi z vnitrobloku, jindy koncerty linoucí se z centra města, nebo i ty linoucí se z hradu samotného, což je někdy zajímavý zážitek, když pod okny vyhrávají zrovna Morčata na útěku a zpívají o zvracení v šalině. Mezitím se v trávě ozývají melodie cvrčků a do toho se ozývá mé srdce, kterým zmítá neklid.
Mé první dny po přestěhování nebyly zdobeny růžemi. S novým začátkem se mi dostalo pomoci od rodiny a přátel. Hořkosladká chuť z nového má však prazvláštní příchuť. Mé dny i noci prolínají chvíle strávené s kocourem náročným na pozornost. Je mi často jedinou společností, pokud tedy nepočítám časy, kdy šíleně skáče po skříních nebo loví na našem kouzelném balkoně obyvatele nočního vzdušného světa.
Vzpomínám si na svá léta v Praze, kdy jsem se v tužbě po dechberoucím pohledu zadívala na nebe a jediné, čeho se mi dostalo byly hnědé, růžové nebo šedivě osvětlené mraky. Pro hvězdy se muselo jezdit daleko. Ale tady, na magickém balkóně stačí jeden pohled nahoru a hvězdy, někdy i s lunou jsou tu jako na dlani. A dělají společnost mým samotným chvílím.
Můj první čas v Brně je tentokrát jako sladkokyselá omáčka. Není to poprvé, co jsem toto město spojila se svým životem. Jen tenkrát si to tak nějak sedlo. Tedy některé věci si sedly, jiné ne. Můj kotlík se sladkokyselou omáčkou má tolik příchutí jako je v týdnu dnů. Ty sladké časy jsou ty po práci a o víkendech. Dlouho jsem nezažila, že víkend uteče tak rychle. Nějaký chytrý článek říkal, že nové zážitky prodlužují život. Ty si dopřávám, ale tohle pravidlo asi platí v jiném vesmíru. Sladké je, když se potkám s přáteli, poznám nějaké nové, zajdu s kamarády ven na drink při krásném koncertě. Můj hudební život je teď spíše o nasávání hudebních zážitků, než o tvorbě. Sladké je, když mohu poznat nějaké nové místo – zapadlý park, přírodní místo za městem, zajímavý obchod, nebo nové místo ke koupání. Svůj čas trávím jen s pár lidmi a milou společnost mi někdy dělá i moje sestra, která bydlí ve městě už delší dobu.
Ty hořké chvíle jsou ty rutinní, pracovní zážitky a brzká vstávání, snění za okny kanceláře, že můj život by mohl sahat dál než poslední kotevní body grafických křivek. Jako bych se potácela na pomyslném dvojostří dvou světů a neuměla skočit z jednoho konce na druhý.
Magický balkón si mezitím pobrukuje svou vlastní melodii. Tóny kostelních zvonů a hlasitých šalin odrážejí souzvuky nenaplněných přání lidí z města. Kde si má člověk ve víru velkoměsta uzmout trochu toho svého vlastního osobního štěstí? Po večerech a víkendech ho pijeme v tekuté podobě a nacházíme tak krátkodobou blaženost. Ale jak to pravé (i městské) štěstí vlastně vypadá? Dáváte ho do rukou ostatním nebo si řeknete o to, na co máte zrovna chuť? Možná první věc je o tom vůbec přemýšlet.
Jak vypadá mé osobní štěstí?
Věřím, že pan balkón to ví. Má rád své cihly, staré okenice i praskající dveře. Má rád, když jím lomcuje bouřka nebo když na něm sedí lidé, co se mají rádi nebo na něm vrní kočka. Naslouchá příběhům lidí, kteří u něj stráví okamžik svého života, i těm z ulice. A pod vousy svého zábradlí se nám všem směje.
