Ležím v posteli. Svlékám ze sebe pyžamo, aby se mi spalo pohodlněji. Zavírám oči a nechávám tmu proplouvat svými myšlenkami. Po chvíli spánku mám pocit, že se vznáším. Zamžourám očima jako bych se znova probouzela. Před sebou vidím světlo. Ne. Je to stříbrná zářivá nit v dálce. Pohybuje se a rozvíjí se z klubíčka směrem ke mně. Chytám se jí.
Držím se pevně. Najednou cítím ten známý tah z mých snových cest. Zavírám u něj oči, protože je to bleskurychlý pohyb, takový jako na horské dráze. Zatajím dech a po chvíli je vjem rychlosti pryč. Jsem vymrštěna do další tmy.
Padám na kolena a rozhlížím se kolem sebe. Nejprve nalevo. V tmavých obrysech rozpoznávám siluety nočních smrků a bříz. Poté napravo, kde jsou stíny větší, vypadají jako obrysy skal. Je těžké je rozeznat od černého nebe. Nahoře mezi stromy houkne sova. To můj pohled upoutá a zkoumám oblohu nad sebou. Větve vysokých stromů se proplétají celým nebem. Jen uprostřed je malé zorné pole. Hvězdy na něm jsou jiné, jsou snové. Zářivé a probleskující jako květy na stromech.
Okouzluje mě vůně jehličí. Všude kolem mě se rozprostírá hluboký jehličnatý severský les.
Výkřik!
„Vítej ve svém nitru!“ vyleká mě silný ženský hlas přímo přede mnou. Mihne se skrze mě přízrak křičící ženské podobizny. Už je pryč, ale stále mi hučí v uších. Začíná nikde a končí nikde.
„Chachachacha,“ směje se mi bláznivě.
„Už víš, proč tu jsi?“ ptá se mě a v myšlenkách mi ukazuje svou podobu. Je to děsivá žena s černými vlasy, rudými rty a velkýma očima.
Bizarní, fascinující, děsivá. Podivínka, blázen.
Snažím se to pochopit a zhluboka dýchám. Ošálená strachem otvírám oči. Přijímám ho. Cítím ho. Cítím ji. Stavím se na nohy, po kterých mi padá suknice bavlněných šatů.
Rozkoukávám se a dýchám chlad lesa. Je tak příjemný, tak osvěžující. Vyrážím kupředu jehličím naznačenou cestou. Podobizna ženy už mě nestraší, ale pořád mám pocit, že se pohybuje někde zpovzdálí a chodí mezi stromy. Jejich kůra vypadá tak opravdově, staře a zašle.
„Vím, proč tu jsem,“ napadá mě najednou.
„Abych se setkala se svými strachy a zábranami,“ odpovídám prázdnému lesu a mám pocit, že prázdný vůbec není.
Ona se najednou vynoří vedle mě, už není děsivá. Oděná černou kápí se přidává k mé pomalé chůzi. Chvíli mlčky kráčíme vedle sebe. Srdce mi buší, ale už se jí nebojím. Vím, že je na mé straně. V zádech cítím záři měsíce. Mezi stromy probleskují mlhavé odstíny zelených a modrých trysek barev. Polární záře je v mém srdci už od doby, co jsem ji viděla poprvé.
„Toto je magický temný les ve tvém nitru. Tady se tvé strachy budou měnit ve skutečnost. Setkáš se s třemi z nich,“ oznámila mi má temná průvodkyně. Přijímám to a více mě zajímá stezka přede mnou. Kam asi vede?
Je les všude takto hustý? Nebojím se v něm, když je ozářen měsíčním a polárním světlem. Cítím se v něm jako doma. Je to chrám. Po chvíli si všímám, že žena se ode mě oddělila. Nezajímá mě to. Já kráčím dál. Unášena touhou. Co je tam dál?
Po chvíli začínají stromy řídnout. Přidávám na chůzi. Zvědavá, žádostivá, nadšená! V útrobách hustého lesa za sebou slyším zařvat jelena. Na chvíli se ohlédnu, ale nezastavím. Jdu ještě rychleji, skoro běžím. Měsíční paprsky ozařují nové panorama přede mnou. Jehličí mě začíná pořádně bodat a pálit pod nohama.
Opírám se o strom a popadám dech. Stromy doopravdy prořídly. Okolo mě je jen pár smrků. Většinu půdy však tvoří kamenný povrch, ze kterého se tyčí pár uschlých stromů. Jejich větve vypadají jako mnohočetné paže vytahující se ze štíhlých kmenů. V nočním oparu má výjev doslova hororový nádech. Stojím na okraji propasti. Jen pár kroků kupředu a viděla bych hluboký kaňon. Na druhé straně však vidím něco krásného.
Je to malé uskupení přírodních domů a skalní palác v jejich středu. Ozářený svitem luny vypadá jako z alabastru. To vše lemují nízké stromy. Vesnička spí poklidným spánkem.
Zdá se, že je skoro až na horizontu. Jen se tak do ní dostat. Bylo by to perfektní místo k odpočinku. A stále mě od ní dělí taková propast. Není tu někde most?
Na chvíli si sedám na okraj skalnatého okraje a pozoruji tančící paprsky nad vzdáleným výjevem.
Ach, bude to tak krásné, až se tam dostanu, pomyslím si. V tu chvíli se rozhlédnu doprava. V dáli se třpytí krásný most. Pletený z pevných provazů, vyskládaný pevným dřevem. Krása! Tak tudy přejdu, přislíbím si a rozhodnu se pro chvíli odpočinku.
Opírám se rukama o kamení, šoupám nohama a vychutnávám si tanec barev na obloze, zasněná do představ o svém budoucím čase na vesnici.
Kdo žije v tom paláci?
Kolik tam asi žije rodin?
Mají koně? Jak tam asi chutná voda?
Mohla bych se na pár dní u někoho ubytovat. Když se mi tam bude líbit, třeba zůstanu. Jsem šikovná a zvládnu jakoukoliv práci. A v takovém krásném místě! Na své tváři cítím úsměv a ve vlasech chladný vítr. Při těchto představách mi je krásně.
Chvíle ubíhá jako nic.
Je čas se vydat na cestu.
Zvedám se. Ne? Nezvedám. Mé ruce jsou přišpendlené k zemi. Trhám s nimi, ale neumím je zvednout! Co se to děje? Měsíční svit bledne. Mraky vytváří na nebi i na zemi nesmazatelnou stopu černoty zaplavující krajinu. Polární zář je tatam. Připadá mi, jako by se stromy hýbaly a vlnily. Poslední zbytky nočního osvětlení odhalují jak most, který byl ještě před chvíli vedle mě, mizí.
Temno. Černo. Tma. Není rozdíl mezi otevřenýma a zavřenýma očima.
Musím se zvednout a v té tmě jít dál.
Zvedám nohy. Kde jsou mé nohy!? Proč je necítím!?
Chci si je osahat rukama, ale ochromená zděšením necítím ani své ruce. Kde jsou? Propadám panice. Jsem jen tělo bez končetin.
Zrychleně mrkám.
Srdce, které velmi intenzivně cítím, se mi rozbuší v hrudi, div nevypadne.
„Dál se nedostaneš,“ slyším její hlas. Bublá mi v uších jako vařená krev.
Jak to, že se dál nedostanu? Ptám se smutně sama sebe. Žádná odpověď.
Uklidňuji se. Končetiny stále necítím. A kolem mě je jen černočerná tma. Slyším praskání suchých větví. Dýchám. Jsem klidná.
Chvíle uplyne.
Tak jako se mraky přihnaly, se nyní trhají. Skrze ně začíná opět prosvítat bílé světlo luny. Ozařuje kaňon i horizont přede mnou. Most do vesnice je pryč. Samotná vesnice je pryč a její místo zaplňují kopce jehličnatých stromů. Mrzí mě to, ale co se dá dělat. Půjdu dál.
Bez problému vstanu. Mé ruce i nohy zase mám a poslouchají mě. Nepřekvapuje mě to. Mé naštvané a smutné kroky vedou po okraji kaňonu.
Dívám se do země. Po chvíli se přede mnou objeví stezka. Kráčím po ní. Po chvíli si ani neuvědomuji, že začínám klesat dolů. Kamenné schody mě vedou podél úbočí dolů do prázdného kaňonu. Stále ještě neumím pochopit, že jsem se tam nedostala. Že je vesnice pryč, byla tak krásná. Zvuky mých vlastních kroků mě probouzejí do plné pozornosti. Musím se přidržovat skalní stěny, schody začínají být nestabilní a odpadávají z nich kameny.
Rozhlížím se. Propast přede mnou mi vůbec nepřijde nebezpečná. Právě naopak. V jejím tichu a tmě nacházím klid. Světlo měsíce zde nedopadá a nevím, kam mě stezka dolů povede. Pravděpodobně jen dojdu na samé dno kaňonu.
Nad mou hlavou proletí noční pták. Zařve. A s ním se na obloze objeví nové plamínky severních světel. Osvětlují a barví kaňon do nádherných barev a mně se poprvé skýtá pohled na jeho hlubiny.
Vidím, že stezka se schody zanedlouho končí. Kaňon objímají dvě skalní stěny, vzdálené asi kilometr od sebe. V jeho středu proudí široká, ale mělká řeka plná kamenů a malých potůčků. Sházím poslední schod a vydávám se po směru proudu řeky, která začíná a končí neznámo kde. I konec kaňonu je v nedohlednu.
Smáčím své unavené nohy v její chladivé vodě. Krev, jehličí i kameny se smývají. Umývám si obličej. Stříkám vodu nad sebe a její kapky se v pohybu mění do barev polárních duh a osvěžují mě. Ve vodě se skrývá moudrost.
Kreslila jsem si moc barevnou budoucnost a těšila se na změnu. Ale opravdová podstata a cesta mě vedla někde jinde. Teď jsem tady a je tady také krásně.
Sedám si na kámen uprostřed řeky a naslouchám jejímu nočnímu bublání. Pták nade mnou stále krouží. Jako bych i v jeho letu slyšela šeptání větru a hlasu. Hlasu té tajuplné ženy. Ale nemusela nic říkat. Věděla jsem, že mě čeká setkání s dalším strachem.
Házím kamínky do vody. Vydávám se dále po směru toku řeky. Poskakuji, brouzdám se a jdu dál.
Záře.
Přímo přede mnou.
Oslnivá záře. Co je to?
Zakrývám si oči rukou.
Zářivá koule přede mnou vydává sluneční paprsky a zalévá celý kaňon.
Vypadá jako malé slunce, ale není.
Odkrývám si oči a snažím se zaměřit na výjev před sebou.
„Jdi za ním,“ šeptá mi její hlas v hlavě.
„Tolikrát zrazená. Tolikrát zraněná.“
Rýmuje si ženský hlas v mé mysli jako by se nic nedělo. Ač ji slyším, nevidím ji.
Stále se snažím rozpoznat, co je ten neznámý zdroj světla. Nebojím se ho, působí příjemně. A hlavně – velmi hřejivě! Prochladlá severskou nocí se rozhoduji jít blíže a prozkoumat to.
„Správně. Oddej se tomu,“ ozývá se a utichá.
Krok po kroku. Jako vystrašená srnka v lese. Přibližuji se.
Z vibrujícího světla, které je mi vzdálené už jen pár metrů, se rýsují první obrysy.
Vidím paroží. Velké větvené paroží stále zalité sluncem.
Že by se tady zatoulalo nějaké zvíře? Napadá mě.
Ostřím očima, ale světlo je stále příliš silné.
„Chtěla bys mě vidět?“ odvětí bytost přede mnou.
„Ano,“ odpovídám.
Natahuje ke mně ruku. Oslnivé světlo se formuje do obrysů mužské statné postavy.
Muž? S parožím? Co tady dělá muž? Vypadá jako polobůh z legend.
Měřím si ho pohledem. On zůstává v klidu a vyčkává s nataženou paží.
Statné paroží dotváří rysy obličeje, který lemují tmavé vlasy.
Jeho postoj je sebejistý, jeho hruď odhalená. Ne. Celé jeho tělo je odhalené. Vypadá jako člověk. Něco mi však říká, že je i něčím víc. Můj zkoumavý pohled zanedlouho vystřídá strach.
„Půjdeš se mnou?“ zeptá se mě medovým hlasem.
Cože? Znejistím. Jak to myslí? O co mu jde?
Chvíli bádám sama v sobě i v jeho jantarových očích. Tady není čas na více slov, cítím. Zavírám oči. Stojím před ním. On přede mnou.
Dýchám a brouzdám v zákoutí své mysli, kde se odvíjí povědomý příběh.
Je to muže i ženy právoplatný nárok a dar. Být spolu. Tvořit spolu. Tančit jako měsíc a slunce. Vzpomínám si na ten pocit. Dávný, hodně dávný a zapomenutý pocit. Směsice obou energií. Energie muže i ženy ve mně. Smích prvních bohů a bohyň. První a nekonečná láska. Jemná květina, která je opečovávaná paprskem slunce. Tolikrát jsem ten dávný pocit chtěla ve svém životě prožít znova. Vědět, že se mohu položit do jeho náruče, která mě obejme a ubezpečí. Uvolnit se v jeho náručí a probudit svou vnitřní milenku. Vědět, že se mohu bezpečně oddat spojení s ním a projevit své nejtajnější síly. Vědět, že si dáme energii navzájem. Tolikrát, kolikrát jsem chtěla, jsem se i zklamala. Místo do náručí muže jsem spadla dál a níž a propadla se do temnoty nebo do náručí jiné ženy. Tolikrát jsem se po spojení s mužem cítila více jím než sama sebou. Více a více bez sebe a své energie.
Otvírám oči. Najednou jsem si jistá.
„Ano,“ odpovídám s jiskrou v očích a přijímám jeho stále nataženou ruku.
Stále tam stál a čekal na mě. Když se dotknou naše prsty, projde mnou elektrizující náboj. Ach, to je krása. Cítím teplo.
Naše pohledy se setkávají a oba víme, co bude následovat.
Zavíráme oči a naše duše se vydávají na cestu. Jsme jako dvě světélka letící nekonečnem.
Letíme, tančíme, okolo nás jsou výboje světel a barev. Naše těla se proplétají. Je mi hezky. Je mi dobře. Vzpomínám si na ten dávný pocit. Je to tak jednoduché!
Mazlím se v jeho energii. On pečuje o tu mou. A dohromady tvoříme krásný celek. Je to takový pocit domova. Přestávám vnímat hranice mezi sebou a jím. Můj ztracený muž. Nalezený Milenec. I v jeho očích se zrcadlí vzpomínka. Vzpomíná si na sebe. Usmíváme se. Otvírám oči. Stále tam stojíme. Uprostřed řeky. Dostávám teplý polibek z jeho rtů.
„Musím pokračovat v cestě,“ oznamuji mu.
„Já vím. Uvidíme se,“ dodává a já vím, že má pravdu. Věřím mu.
Krátce se loučíme a objímáme. Necítím smutek, ani potřebu po něm. Těším se na další setkání.
Stejně tak jako se objevil, také zmizel. Obalil se do své sluneční koule a odputoval vzhůru.
Kaňon opět zahalila tma a já se vydala dál.
Řeka mi mrazí nohy. Chodím raději po kamenech. To trvá ještě pár desítek minut a najednou se vzduch začíná oteplovat. Šumění řeky slábne. Skalní stěny kaňonu se zpovzdálí otevírají. Přede mnou je mýtina a jezero, do kterého se vlévá řeka.
Konečně! Pospíším si. Přeskáču poslední metry a dopadám na měkký mech.
To je úleva! Teplý mech mi znovu vrací teplo do žil. Jsem spokojená.
Les okolo mě je příjemný, vlahý a utěšující. Stromy tady nejsou tak vysoké a strašidelné jako nad kaňonem. Tady rostou krásné břízy, duby, buky a borovice. Nasávám jejich vůni.
Kráčím po jemném lesním podrostu, jezero i mýtinu nechávám za sebou a nořím se hlouběji do lesa. Vidím před sebou malý palouček. Uprostřed je středně velký kámen.
Výborně, mohu si sednout a odpočinout!
Jen co mě to napadne, pospíchám ke kameni a sedám si. Zkřížím nohy, aby se mi pohodlně sedělo, a paty přilepím na teplá stehna.
Stromy okolo mě tvoří kruhový háj. Jen tak chvíli vydechuji a ještě vzpomínám na krásné spojení s mužem. Vděčná, že jsem překonala svůj strach, přiblížila se mu a tím i sobě.
„Zvládneš se jim postavit?“ Vytrhne mě hlas ze zamyšlení.
Kdo to zase mluví?
„Ty víš kdo.“ Skoro jsem na ni zapomněla. Temná postava v kápi se vynořila zpoza stromu.
V jejích očích nebyl výsměch, ani děs a strach. Bylo tam něco nového. Podpora, pochopení, Soucit. Proč by byla ke mně najednou tak milá jako teď cítím?
„Čeká tě poslední setkání. Poslední strach.“
V tónu jejího hlasu jsem rozpoznala péči a trochu jejího vlastního strachu.
„Bude to nejobtížnější. Ať při tobě stojí všichni tví průvodci,“ odvětila se smutkem v očích a zmizela v hloubi lesa.
Cítila jsem, že můj snový výlet brzy skončí a že jsem vše krásně zvládla. Tenhle výstup mé stínové průvodkyně tímto lesem jsem však nepochopila.
Odpočívám dále na kameni. Hvězdy světélkují na obloze. Polární záře velmi zpomalila. Pár cárů zeleného světla se líně válí mezi mraky.
Jak to myslela? Vrtá mi pořád hlavou. Tak či tak, beru si její radu k srdci a v nitru poprosím všechny své průvodce a pomoc.
Zapraskání větviček. Šustění listí.
Někdo se blíží. Zprava, zleva.
V klidu se rozhlížím a čekám neznámé hosty.
Za kmenem vidím obličej. Za druhým kmenem také. I za třetím! Zpoza každého stromu se vynořuje postava.
To snad není možné!
„Ahoj!“ zdravím je překvapeně.
Každého z příchozích znám! Mí dobří přátelé, má nejbližší rodina.
„Díky bohům, že jste tady,“ říkám jim, když se ke mně pomalu blíží ze všech stran.
Zvedám se z kamenu a jdu je obejmout.
„Strašně jsem se bála. Ale už vím, že je to krásný a klidný les,“ svěřuji se.
„Kde se tady berete?“ Žádná odpověď.
Všichni z nich mlčí. Ale jdou blíže, vstříc mému objetí.
První objímám mámu, sourozence, blízké přátele. Najednou tvoříme lidskou pavučinu plnou objetí. Jsem tak šťastná, že je vidím.
Ale co se to děje? Proč ode mě odcházejí a nemluví se mnou?
Co si to nesou v náručí?
Celou scénu najednou pozoruji z okraje palouku.
Ne! To není možné! Ať to přestane, ať se tam vrátím!
Vidím své tělo ležet na kameni. Rozporcované na jednolité kusy. Každý z mých blízkých si odnáší část. Někdo ruku, jiný nohu. Další jen prst nebo chodilo. Asi dvacet postav si postupně vybírá z mých údů a odnáší si je.
Tento děsivý krvavý výjev mě ochromí. Už chápu ten smutek v jejích očích, věděla, že tato katastrofa přijde. Jsou to mí blízcí! Jak mi to mohli udělat. Jen tak si vzít mé části? Mé tělo a životní energii.
Je pozdě. Zemřela jsem a mé tělo bylo rozdáno těm, kterým jsem nejvíce věřila.
„Není pozdě,“ šeptá mi černá žena do ucha.
Není? Ale za chvíli bude!
Na kameni se povalují poslední kusy mého krásného mladého těla! Srdce, plíce, vlasy.
Musím něco udělat! Musím ho získat zpátky!
Najednou jsem rozhodnutá a nic mě nedrží zpátky. Vybíhám jako duch zpoza stromu přímo doprostřed palouku.
„Slyšte mě!“ Vykřiknu. Postavy se mlčky zastaví uprostřed chůze. Své pohledy stále směřují ven z lesa, nedívají se na mě.
„Slyšte mě! Tohle si nemůžete dovolit! To je moje tělo. Jen mé. Nedovoluji vám to! Vraťte mi ho! Slyšíte mě? Vidíte mě?“
Postavy se otočí to středu dění. Vidí mě. Vrhají na mě nevraživé pohledy. Jsem vystrašená.
Ach ne. Tohle nebude fungovat. Ještě si vezmou i poslední kousek mé duše.
Bojím se, ale pokračuji: „Jste má milovaná rodina a přátelé. Vždy budete mít mou lásku, ale mě samotnou k tomu nepotřebujete. Vraťte mi mé tělo! To je můj chrám, moje hranice, můj život!
Nedovoluji to! Rozumíte?“
V návalu adrenalinu silně dupnu o zem. To vyvolává obrovskou vlnu přívalové energie. Bílý zářící kruh se šíří směrem ven a smetává vše ve svém dosahu.
Stromy se třesou.
Vítr se zvedá a hned na to se zklidní.
Postavy mžourají očima a probouzejí se transu.
Jejich pohled se mění. Najednou je neutrální. Jdou ke mně. Jdou ke kameni. A každý pokládá zpět tu část mého těla, kterou si vzal.
Jakmile jsou ruce, nohy, trup i hlava na svém místě, rozsekané sváry se začínají lepit k sobě z pozůstatků bílého světla.
Jako duch zavírám oči.
Otevírám oči a probouzím se ve svém těle. Ve svém milovaném těle!
Ano! Nemůžu tomu uvěřit! Povedlo se!
Mí příbuzní a blízcí jsou stále uskupeni okolo mě. Dívají se na mě láskyplně a chápavě.
Objímáme se. Povídáme si. Usmíváme se.
Cítím, že je čas jít a úkosem zpozoruji černou postavu na okraji lesa.
Jakmile se rozhoduji odejít, mí blízcí ustupují. Vytváří mi prostor a já ve svobodě odcházím. I oni odcházejí každý svým směrem.
Na palouku zůstávají jen poslední paprsky měsíčního světla.
Má černá průvodkyně a já kráčíme lesem. Šumění listnatých listů ustupuje. Porost tvoří čím dál tím víc opět vysoké jehličnaté stromy. Chvíli kráčíme mlčky.
„Bála jsem se o tebe. Ale věděla jsem, že to zvládneš,“ prohodila nejistě.
Lokna černých vlasů jí spadla do obličeje, když se na mě podívala.
Zas tak jistě to asi nevěděla, napadá mě.
„Jsi můj strach,“ prozrazuji ji.
„Ne. Tvé strachy jsou jen tvé a ty máš nad nimi moc. Jsem tvá průvodkyně po světě strachů.“
„Stačilo je přijmout nebo je prožít.“
„Nebo je pozměnit,“ přidala.
Zamyslela jsem se nad celým svým dobrodružstvím.
Poprvé jsem měla strach, že se neposunu dále. Že nenajdu svou krásnou budoucnost, kterou jsem si vykreslila. Ukázalo se mi, že v mém životě jsou vlivy, kterým sama nemusím rozumět, a kolo života se otočilo samo.
„…a zavedlo tě jinam“, vstoupila mi do myšlenek.
Ano. A vůbec to nebyla špatná cesta! Můj druhý strach bylo propojit se s mužem, opět mu důvěřovat. A teď vím, že můžu a že chci a že být spolu je příjemná záležitost.
„Ano, v buňkách všech lidí dosud koluje vzpomínka na prvotní zdravé spojení. Odemkla jsi ji. Gratuluji.“
A můj poslední strach?
„Že tvá energie slouží ostatním a že tě potřebují, že nebudeš mít dost pro sebe. Ale jak jsi sama zjistila, je to jen iluze. Oni nechtějí tvou energii. Každý máme svou energii. Největším strachem bylo odseknout to. Najít dost odvahy k tomu, aby ses postavila sama za sebe a ani těm nejbližším nedávala to, co je určeno jen a jen tobě.“
Hovor v našich myšlenkách pomalu skončil. Postavila se mi do cesty. Zadívala se na mě. V jejích černých očích opět zajiskřil závan bláznivosti a děsu. Pokrčila ústa ve frajerském úsměvu. Do rukou mi podala konec bílého provázku. Chytla jsem ho. Držela zářivé klubíčko, které jsem viděla na začátku!
„Tak co, jsi připravená na další?“ Zasmála se zhlasita a strčila do mě!
Padám. Padám dolů.
Propadám se.
A najednou nic.
Ticho. Tma.
Posadím se. Dotknu se měkké matrace. Jsem ve své posteli!
To byla ale bláznivá snová cesta.
Uklidním se a chvíli si v hlavě přehrávám některé detaily svého snového dobrodružství.
Po chvíli vstávám z postele. Stále v údivu se dívám z okna.
Po nebi tančí volány barevných světel. Polární záře. Mění se rychle, jednou vypadá jako tanečnice, pak jako labuť, pak jako dlouhý meč. Je nádherná. Celou dobu mi ve snu svítila na cestu. Zbytky slunce v temné noci.
Krásná noc mě láká ven. Oblékám si tedy kabát a jdu se projít do chladivé lesní krajiny.
