Hlavní hrdinkou našeho příběhu je lesní víla. Ocitla se ve velmi nemilé situaci, ale dříve než si povíme, jak se z ní dostala ke zdárnému konci, povíme si něco o ní a jejím původu.
Víla se jmenuje Meredit, nebo aspoň tak to jméno zní v naší řeči. Meredit se v místním lese stará o zvířata a rostliny. Vybírá z potůčků listí, češe bodliny ježkům, naslouchá větru a stromům a jejich vzájemné řeči. Také disponuje kouzelnou silou v hrudi. Pokaždé, když potřebuje například zacelit ránu poraněné srnky, sáhne si na rukou na hruď, pocítí v sobě teplo, světlo a magii a síla z její hrudi putuje až do rány zvířete. To se za chvíli zacelí a zvíře opět brzy pobíhá zdravé po lesích. Jindy se dotkne své hrudi a magickou silou odstraní z vody všechno napadané listí, aby z ní mohla zvířata lépe pít.
Aby této síly naše lesní víla měla dostatek, chodí každou noc zpět do své domoviny. To jí umožňuje magický strom v lese. Když se tohoto stromu, jediného svého druhu, dotkne, přenese ji magickým portálem ke stromu dvojníkovi, který roste v jejím domově – vílí říši. Těchto stromů jsou po světě stovky a každý strom má svého dvojníka ve vílí říši. Tak má každá víla ve svém lese svůj magický strom, skrze který cestuje.
Meredit cestuje v noci do své vílí říše velmi ráda. Jakmile vystoupí ze stromu, setkává se svými přáteli, povídají si a vyměňují si inspiraci a rady ze svých zkušeností v lesích. Pak se uvelebí ke spánku ve svém stromovém obydlí a dívá se na krásný západ slunce nad lesy. Ve vílím údolí uhasínají ohně a poslední světlo vydává pouze zářící velký vílí kámen, střed a srdce jejich říše.
Když si na to Meredith nyní vzpomene, bolí ji u srdce. Je to totiž dnešní den, který v jejím životě znamenal nenávratnou změnu v koloběhu událostí.
Den začal jako každý jiný den. Ráno nakrmila ptáčky, vykoupala se v řece a pozdravila rybky. Poslechla si hlasy stromů v listí, které ji upozornily na její první úkol dne. Nedaleko odtud na severu je raněná liška, která potřebuje pomoci. Meredit zaskočila do své lesní chýše, kterou ji kdysi dávno, když se stala cestovní lesní vílou, pomohla vybudovat lesní zvířata. V teplé chýši, zahřívané ohněm v krbu, sebrala nejdůležitější léčivé bylinky a vydala se na cestu. Aby byla rychleji na místě činu, zavolala svým vnitřním hlasem velkou medvědici. Ta byla ze všech zvířat nejblíže, k tomu, aby jí pomohla. Meredit vyskočila na její chlupatý hřbet a už společně spěchaly na severní stranu lesa.
Zanedlouho byla víla u raněné lišky a léčila ji pomocí bylinek a síly v hrudi. Liška se zanedlouho postavila na všechny čtyři a po raněné tlapce nebylo už ani památky. Meredit se zeptala, jak se to neštěstí lišce přihodilo. Ve své mysli slyšela liščinu odpověď:
„Do tlapky se mi zarazila tříska z pokáceného stromu. Do lesa chodí už dlouho dřevorubci a bojovnící z paláce za lesem a kácejí stromy. Dřevo si pak odvážejí do paláce a nevím, co s ním dále dělají. Brzy tady nebude tolik stromů, co bývalo a nebude tu pro nás zvířata bezpečno. Má liščí rodina a já dnes les opouštíme a budeme si hledat nový domov.”
Víla se brzy vrátila do své chýše, rozloučila se s medvědicí a pokračovala ve svých činnostech. Ač byla trochu smutná z drsných novinek, snažila se roztancovat louky, aby na nich brzy vykvetly první jarní květy. Zpívala první novorozeneckou píseň právě narozeným srnečkám, aby jejich příběh života byl silný a rozmanitý. A také sbírala čerstvé bylinky pro své léčení.
Po náročném dni si víla na chvíli zdřímla ve své chýši. Probudila se až za hluboké noci. Zachtělo se jí opět navštívit svou vílí říši a vydala se směrem ke kouzelnému stromu. Nad hlavou jí svítily hvězdy a ve vzduchu cítila závan náhlých změn. Říká mu Vítr proměn.
Zanedlouho se ocitla na známé mýtině. Většina okolních stromů byla k jejímu nepříjemnému zjištění pokácená. Rozesmutnilo ji to. Ten její, magický strom ještě stál, ale věděla, jaký osud ho nejspíše brzy čeká. Bylo jí líto okolních stromů a zvířat, která kvůli kácení les opustí.
Cítila, že dnes do své vílí říše nemá chodit. Její pozornost je potřeba tady. Pohladila magický strom a poděkovala mu. Ve své vílí řeči mu řekla slova loučení a vděčnosti.
Celému nočním výjevu zdáli přihlížela velká medvědice. Meredit spatřila v křoví její oči a mezi nimi začal tichý dialog.
„Je čas jít, lesní vílo. Život se ze zdejšího lesa vytrácí. Brzy jej opustí všechna zvířata a po stromech tu nezůstane ani památky. Brzy tě bude potřeba jinde. Naslouchej volání svého srdce a ještě dnes se se mnou vydej na svou pouť.”
Meredit cítila, že medvědice má pravdu. Již dlouho ve svém srdci slyšela volání po něčem novém a jiném. Přijala tlapu medvědice vyzývající ji k nasednutí na její hřbet. Vydaly se spolu do ticha noci. Cestou se zastavily v chýši a víla si s sebou sbalila sušené byliny, vodu a svůj oblíbený kamínek. Zalila vodou oheň v kamnech, v duchu se rozloučila se svou chýší a zanechala ji svému osudu.
Cestou na medvědím hřbetu Meredit zahlédla skupiny srn a jelenů, vlků a zajíců i ježků přesouvajících se nocí pryč z lesa, směrem k jeho hranicím. Co je vůbec za hranicemi lesa, pomyslela si, nikdy jsem za nimi nebyla.
Jakoby medvědice naslouchala jejím tichým myšlenkám, ozvala se opět v její mysli.
„Vílo, lesní vílo, Meredit, přihléžela jsem mnoha tvým léčením, tancům, zpěvům a pomoci zvířatům i stromům. Tvá vize a síla intuice je silná. Stejně tak je silná i tvá magická síla v hrudi. Nenech se však zmást – tato síla se neobnovuje tvými návštěvami ve vílí říši. Je to tvůj neomezený přirozený dar a vlastní zdroj, který je pořád s tebou, kdekoli jsi. A je silnější, než si myslíš.”
Dlouho spolu putovali lesem. Po pár hodinách nočního putování dorazily do medvědí jeskyně. Meredit pochopila, že tady se dnes uloží ke spánku. Měsíční světlo zářilo nocí. Osvítilo vchod do jeskyně i hlouček spících medvídků čekajících na svou mámu medvědici. Meredit se schoulila do náruče velké medvědice a ulehla mezi medvíďata. Navzdory nenadálým změnám se tuto noc cítila bezpečně. Lesní víly nikdy neuléhaly do náručí svých matek, jelikož žádné neměly, rodily se z mízy stromů. Ulehnout v náručí medvědice ji naplnilo novým hřejivým pocitem. Zavřela oči a vzpomínala na svou vílí říši. Musí najít způsob, jak se s ní znova propojit.
Za svítání Meredit probudilo praskání větví. Medvědice a její potomci si ještě sladce podřimovali. V rosou pokropené trávě seděl malý zajíček. Jakoby na vílu čekal.
„Pojď za mnou, Meredith, lesní vílo a paní řek,” vyzýval ji hlas zajíce.
Lehkým polibkem na čelo se rozloučila s velkou medvědicí, která stále ještě spala. Věděla, že se ještě setkají. Vstala a opustila medvědí jeskyni na kraji lesa. Zajíc hopkal dál mezi stromy po mechu. Následovala jej a prohlížela si okolí kraje lesa, které ještě nikdy neviděla.
Dorazili na louku. Za nimi les končil. Oblohu zdobily ranní mraky zbarvené zlatým a růžovým nádechem. Na horizontu svítalo. Východ slunce ji odkryl pohled na louku, kaňon velké řeky, hory, kopce a moře v povzdálí. Nic tak krásného ještě neviděla. Zajíc dohopskal až na okraj kaňonu. Šla za ním a brzy uslyšela zurčení divoké řeky před ní. Poté se zajíc otočil a odskákal zpátky do lesa. Věděla, že zpět za ním jít nemá.
Prožívala chvíli sladkého magického opojení. Chutnala slanou vůni větru, slyšela ptáky na obloze a její uši konejšil hlučný zvuk divoké řeky. Cítila se svobodná. Věděla, že musí jít nějakým způsobem dál a nemá se vracet. Ale jak má zdolat proudy nespoutané řeky? Vzpomněla si, co jí medvědice říkala o její magické síle v hrudi. Chvíli se zaposlouchala do melodie současné chvíle. Nadechla se a přiložila ruku na svou hruď. Pocítila magické teplo. Její přání poprvé nebylo léčení, ale záměr dostat se přes divokou řeku dál. Zvedl se vítr a s ním i popadané větve v okolí, hlína, jehličí i kameny a začaly se formovat do podoby silného mostu. Když Meredit otevřela oči, stál před ní pevný a krásný přírodní most.
Vykročila na něj a zároveň naslouchala rychlým a velkým vlnám divoké řeky. Jakoby její vlny šeptaly příběhy o krocích, odvaze a divokých ženách, které kdy přešly tuto řeku napříč celým jejím korytem ještě před ní. Příběhy o stařenách i dívkách, matkách i vdovách, které pily z této řeky nebo se koupaly v jejích vodách na začátku pramene nebo ústí do moře. Slyšela příběhy lidství, ženství, ztrát, odvahy, života i smrti.
Čím šla po mostě dál, tím si více uvědomovala svou vlastní podstatu v tomto lidské světě. Ač byla původem lesní víla, nyní cítila jak ji nesou její pevné nohy, jak vítr ovívá její krásné ženské tělo, jak slunce svítí na její ruce a na vlasy dopadají kapky říčních vln. I ona v sobě nyní cítila závan lidství. Cítila se jako krásná žena.
Přešla na druhou stranu kaňonu. Most přes něj bude dále stát, kdyby jej potřebovala využít lesní zvířata. Ocitla se na lesnaté rovině. Slyšela šeptající hlasy stromů, zpívání ptáků a zvědavé houkání sovy. Vnímala les jako víla, cítila plnohodnotně svou vílí esenci, a zároveň si připadala jiná a nová. Zvuky tohoto lesa ji vítaly a zvaly ji dál do svých hlubin.
V dáli zahlédla ruiny nějaké kamenné stavby. Rozhodla se jít je prozkoumat. Tentokrát ji nedoprovázel žadný lesní přítel, šla sama. Místní zvířata se však rojila ze všech koutů lesa, aby se podívala na nově příchozí. Měla pocit, že za velkým dubem zahlédla i liščí rodinku, jejímuž zraněnému členovi předchozí den pomáhala. Jeleni, srnky, medvědi, broučči, motýly a datlové se proháněli lesem a užívali si krásný den.
Skoro před setměním dorazila k ruinám staré stavby. Vypadala jako starodávný chrám. Nic takového předtím neviděla. Podobal se hodně starým kresbám, které měly v její vílí říši. Kresbám vyrytým jejími předky do povrchu zářivého velkého kamene ve středu říše. Takovou stavbu neviděla ani v lese, který opustila. Lidský hrad na kopci tam vypadal mnohem skvostněji a honosněji než tyto ruiny.
Pro tuto chvíli bude toto místo mým novým domovem, rozhodla se. Dotkla se své hrudi a opět ji prostoupila magická síla. Popadané kameny se vznesly do vzduchu, větrem vířily větve i kusy mechu. Celá stavba se během několika minut přetvořila v krásný přírodní chrám. Měl tak několik hlavních místností, vysoké kamenné oblouky zvedající se do výše a symbolický chránící tuto novou pevnost. V hlavní místnosti vykouzlila velký krb s žhnoucím ohněm. Ve své mysli vyslala vzkaz stromům – její domov je otevřen každému zvířeti, které potřebuje její léčivou sílu, útočiště nebo domov. Věděla, že stromy tuto zprávu předají napříč lesem a ptáci ji rozepívají do všech stran.
Slunce již zapadalo, když vylezla na jeden z kamenných oblouků, aby se podívala na skvostné barvy, které uhasínající světlo dne kreslilo na obloze. Takový výhled na celou krajinu ještě nikdy neviděla. Spatřila vysoké hory, kopce i údolí, proudy řek a malé jezírka i větší jezera. V dáli se třpytilo moře a noc začaly zdobit první hvězdy, když uléhala k zaslouženému spánku. Brzy se porozhlédnu po novém magickém stromě, který mě zavede do mé vílí říše, pomyslela si, než usnula.
Ráno se vykoupala v jezírku, které objevila nedaleko svého chrámu. Své bílé šaty měla mokré a špinavé po všem tom putování. Opět si vzpomněla na hlas medvědice o vílí síle a dotkla se své hrudi. Z luk okolo lesa se zvedly červené květy a vítr je nesl až Meredit. Květy se kolem ní chvíli točily a pak se proměnily a usadily na jejím těle v podobě krásných přírodních červených šatů. Meredit se v nich zatočila a zaradovala. Vzala si brašnu se svými bylinkami a vydala se vstříc novému dni.
V průběhu dalších dní do lesa přicházela nová zvířata z pokáceného lesa. Některá hledala nový domov, jiná potřebovala Meriditinu léčivou sílu. Meredit poznávala nový les, komunikovala se stromy a pomáhala zvířatům. Celý tento nový les jí připadal silný a zdravý, i voda zde byla chutnější.
Jednoho rána se Meredit vzbudila a vyskočila opět na kamenný oblouk chrámu. Obdivovala východ slunce a všechny ty barvy, které zalévaly kouzlem její nový domov. Pocítila obrovskou touhu prozkoumat každý kout tohoto světa. Dostala nápad. Zavřela oči, dotkla se své hrudi a pocítila magické hřejivé světlo, nyní i poprvé cítila svým vnitřním citem, odkud tato síla vychází. Linula se přímo ze středu jejího těla. Jakoby v sobě měla malý kousek vílího kamene. Pocítila své přání a proměnila se ve velkého dravého ptáka. Vzlétla z kamenné klenby a rozlétla se do krajiny. Cítila svobodu a krásu tohoto okamžiku.
Kromě vílího kamene ve středu svého těla, pocítila časem také přítomnost rudého kamene ve svém srdci a modrého kamene ve své mysli. Přijímala dary tohoto světa a věděla, že další kameny, co v sobě vidí, symbolizují sílu lásky a čistotu vnitřního i vnějšího zraku.
V průběhu dní v podobě dravce prozkoumala mnohá místa. Někdy létala ve vrcholcích zasněžených hor, jindy zkoumala, co se děje na pěšinách v lesích. Přiblížila se také k dalekým plážím u moře, kde zpozorovala malou vesnici lidí, kteří také pomáhali zvířatům, podobně jako ona. Našla si také své oblíbené místo u malého skalního jezírka, kde se chodila ráda koupat. Vždy se ráda vrátila do svého chrámu, ale někdy strávila noc v podobě dravce a pozorovala noční život ve větvích stromů. Když viděla raněné zvíře, neváhala se proměnit zpět ve vílu a pomoci mu svou léčivou silou v hrudi.
Čím dál tím víc se cítila jako divoká žena než jako lesní víla. Čím více objevovala tento svět, tím více se v něm cítila dobře a ptala se sama sebe, co ještě může prožít a poznat.
V průběhu měsíců se seznámila s poutníkem, kterého často vídala na lesních pěšinách. Ukázal jí staré knihy a spisy, kde se píše o dávném vílím národu. Dozvěděla se, že i její vílí předkové tady kdysi byli, tvořili vílí kouzelné stromy a žili tady. Cítila, že lidé od pobřeží jsou s tímto příběhem propojeni a jednou zjistí jak. Když byla s poutníkem, cítila v sobě sílu svého srdce mnohem silněji. Znala ho jen chvíli, a přesto věděla, že má nějaké tajemství, o kterém ví jen stromy.
I ona měla svá tajemství, svou divokou dravou podobu, sílu v hrudi a chrám pro sebe a své zvířecí přátele na lesní rovině. Netrvalo dlouho a přes most přešla i její stará známá velká medvědice. Tentokrát za ní cupitala i její velká medvíďata.
A ptáte se, jestli našla svůj vílí strom? Cestovní portál do své vílí domoviny? Zatím jej nenašla, ale tušila, že kdyby přece jen chtěla vílí říši navštívit, může se dotknout své hrudi a přenést se tam skrze jiný strom.
Cítila,že kousek své vílí říše a podstaty si nese pořád s sebou a to ji těšilo. Věděla odkud pochází a zajímalo ji, kým se ještě může stát a jaké to je být ženou.
Velice ji fascinoval tento svět a každý den se jím cítila více a více očarovaná. Zajímalo ji mnoho věcí. Jaký je příběh pobřežních lidí? Co se ještě dozví o poutníkovi? Skončí kácení stromů v lesích? To vše i mnohem více teprve objeví.
Bude pokračování?
